úterý 10. června 2025
Buchty a shnilé hrozny
Zpráva z nebe pro Valentinu Papagnu v Sydney, Austrálie 25. května 2025
Toho rána jsem byl andělem převezen do nebe a setkali jsme se s naším Pánem Ježíšem.
Náš Pán držel v rukou několik buchtů a ukazoval je mi.
Ptal se: „Kdo má rád Můj chléb? Vím, že Valentina má rád Můj chléb.“ Náš Pán měl na mysli svaté přijímání.
Začal lámat Chléb a dávat ho nám k pojídání. Chléb byl velmi chuťný.
Řekla jsem: „Ano, ale Pane Ježíši, příště když pečeš, můžete trochu více pect pod chlebem — není dost kroustý. Jenom trochu více péče.“
Náš Pán řekl: „Líbí se jí kroustový chléb!“
Po tom, co jsme měli setkání s naším Pánem, kde nám vykládal o svatém přijímání, přiblížila se mi žena držící plastovou tašku. Otevřela mou prázdnou kabelku a vložila do ní nějaké hrozny z plastové tašky.
Podívala jsem se na hrozny ve své kabelce, některé z nich byly opravdu shnilé, a myslela: „Ach jo, to nevypadá dobře. Jak nezdvořile. Jen tak je vrhne! Aspoň by mohla je dát do tašky. Co s těmito hrozny udělat?“
Žena řekla: „Musíte je nést a nabídnout našemu Pánu.“
Potom se objevila další žena. Přiblížila se ke mně a vložila mi tyto opravdu velké hrozny přímo vedle mě, ale nepatřily mi. Vzala jsem jeden z hroznů a ochutnala ho, byl velmi sladký.
To znamená Cennou krev našeho Pána Ježíše.
Potom jsem odtud vyšla a setkala se s člověkem. Začal mi mluvit v jeho rodném jazyce, který neporozumívala. Řekla jsem mu: „Možná byste měli mluvit anglicky. Angličtinu rozumím.“
Řekl: „Jsem z Evropy. Byl jsem tam mnohokrát se svou manželkou, ale každé příchodu zpět cítím velký domovský náladu. Rád bych zde byl, ale pak se stalo něco a teď jsem tu. Nemůžu se vrátit.“
Řekla jsem: „Ale teď jste v přítomnosti našeho Pána. Co ještě chcete? Měli byste být šťastný.“
Mluvil a mluvil, říkal mi: „Moje manželka je také zde. Vidím svou manželku, ale odešla daleko — odešla si něco vzít.“ Zdá se, že nejsou spolu, ale ona také zemřela.
Řekla jsem: „Ach jo, setkala jsem se s vaší manželkou, ale šla velmi rychle.“ Rychlé chůze je pokání této duše.
Řekla jsem mu: „Promiňte, ale musím teď jít. Nemohu vám dále mluvit.“
Opustila jsem toho člověka a když šla, setkala jsem se s mnoha lidmi, jak mužům tak ženami, hlavně však ženy. Vypadali velmi chudí. Vypadali jako ztracené ovce, bloudající všude kolem, nevíc v jakém směru jít nebo co dělat.
Náhle přišla úplná tma a řekl jsem andělovi: „Jdu domů. Najdu si cestu domů.“
Anděl řekl: „Zavři oči.“ Zavřela jsem oči podle pokynu.
Potom otevřela jsem oči a vše bylo v jasném světle. Anděl řekl: „Tito lidé jsou všichni ve tmě. Musíš je nabídnout při svaté mši, když ji navštívíš. Nabidněte je a modlete se za ně.“
Zeptala jsem se: „Kde je toto místo?“
„Ach, to je daleko od toho, kde žiješ,“ odpověděl anděl.
Dnes jsem je všechny nabídla při svaté mši. Řekla jsem: „Pane Ježíši, smiluj se nad všemi těmito duším. Neznám jejich jména, zvláště tu osobu trpící domovskou touhou.“